Před rokem 1989 pracoval v kultovním pražském autobazaru. Prodalo se všechno, černý trh bujel

09.11.2021

Svého času to byla Mekka všech zájemců o jetý vůz. Slavný autobazar na pražském Libeňském ostrově byl totiž po dlouhé roky doslova pojmem. Kdo chtěl koupit dobrou ojetinu, šel tehdy na "Libeňák"

tarší generace to ví, těm mladším je potřeba pár věcí osvětlit. Třeba to, že před rokem 1989 byla o auta, nová i ojetá, skutečně velká nouze. Nouze to byla tak velká, že bylo naprosto běžné, když se dva nebo tři roky starý vůz prodával v autobazaru za vyšší cenu, než za jakou se prodával jako nový. Podle Petra Přikryla, který po dlouhé roky v libeňském autobazaru pracoval, a stal se živoucí ikonou obchodu s ojetými vozy, byl ale prodej ojetin v socialistickém Československu skutečně velkým dobrodružstvím.

Prodalo a koupilo se úplně vše. Třeba i dvacet let starý Trabant našel svého kupce většinou do druhého dne
Petr Přikryl; Odborník na ojeté vozy

Své zážitky z mnohaletého působení v oboru ojetých aut častokrát publikoval v různých článcích, rozhovorech nebo televizních vystoupeních. Před časem si popovídal i s námi a povídání to bylo opravdu zajímavé. V některých ohledech se ale zdá, že se za ty roky v oboru obchodování s ojetými vozy nic moc nezměnilo. Přetáčení tachometrů, snaha prodávajících zatajit havárie nebo technické závady, kradené vozy a uplácení prodejců ve snaze koupit vysněný vůz. To vše se ve větší či menší míře děje i dnes.

Občané tehdejšího Československa na tom většinou nebyli ekonomicky zrovna nejlépe, a to se pochopitelně promítalo i do skladby tehdejšího vozového parku. Ale i ten, kdo peníze na auto měl, si nemohl většinou koupit cokoliv, co se tehdy v automobilkách vyrábělo. Žádné showroomy zahraničních značek v Československu nebyly a těch pár aut, co se prodávalo v Tuzexu, byť za šílené ceny, poptávku uspokojit nestačilo. Hlad po autech byl skutečně značný.

Důvodem silné poptávky byl tehdy pravděpodobně fenomém chalupaření. Snad každý obyvatel města vlastnil nějakou chalupu, srub nebo chatu a víkendovým pobytem na venkově si kompenzoval nemožnost cestování. Navíc bylo potřeba odvézt na chalupu pytel cementu, cihly, zahradní nářadí nebo třeba starší pračku. Tehdejší autobazary tak o své zákazníky neměly nouzi. Už ráno před otevřením stály před branami nedočkaví zájemci o ojetinu a mnohdy i upláceli pracovníky prodejen, aby jim nějaké auto schovali.

Situace byla tak špatná, že lidé dávali úplatky dokonce i za vozy ve velmi špatném technickém stavu a prolezlé rzí. Některé žádané vozy se jako ojeté prodávaly dokonce dráž než stály jako nové. Třeba taková rumunská Dacia. Na tu se v tehdejší Mototechně čekalo až tři roky. Když se tedy tříletá Dacia po nějakém taxikáři objevila v autobazaru, platili za ní zájemci klidně i o dvacet tisíc více, než stála jako nová. Tomu by se dnes již ani nechtělo věřit, ale kdo ví, jak se současná situace na trhu ojetých aut vyvine. Nová auta zdražují a nejsou, ojetiny na trhu chybí a jejich ceny letí vzhůru. Že by déjà vu ?

Ale prodat tehdy auto dráž, než stálo jako nové, zavánělo vězením. Podle tehdejších zákonů to totiž byla spekulace, což byl trestný čin. Aby se vyšší cena obhájila, dopisovaly se do smlouvy různé další prvky, jako třeba tažné zařízení, nebo střešní nosiče. Bylo to riskantní a komplikované, takže se velmi rychle rozvinul černý trh s ojetými automobily.

Sice tehdy nebyl žádný internet, mobilní telefony nebo virtuální prohlídky aut, ale papír, tužka a telefonní budka bohatě stačily. Například v Praze stačilo postavit auto na jedno z "profláklých" míst, napsat na něj cedulku PRODÁM, nechat pootevřené okénko a pak z vhozených papírků s nabídkami vybrat tu nejvyšší. Primitivní, ale fungovalo to skvěle. Drtivá většina takto nabízených aut se prodala během pár dnů. Třeba i dvacet let starý Trabant.

Na špici zájmu ale byly sovětské žigulíky. Například typ 2107. Na tehdejší dobu to byl relativně výkonný, pohodlný a dobře vybavený vůz. Jako nový stál přes devadesát tisíc korun, dva roky stará ojetina se pak ale prodávala klidně i za více než 110 tisíc. Oblíbené byly i zmíněné Dacie, Škody Rapid a Garde nebo i rumunské Oltcity a sovětské Volhy. O ty se zajímali především sovětští občané žijící v tehdejším Československu. A že jich nebylo málo.