cs

Automobilky definitivně dokázaly, že v případě vnucování nechtěných aut lidem jsou zdroj problému, ne řešení

11.01.2022

Automobilky rády vytváří dojem, že trpí regulacemi stejně jako my, ale když holt musí, tak co mají dělat? Možná to tak kdysi bylo, dnes to tak není. Obdobné regulace si nyní otevřeně přejí i tam, kde náhodou neplatí. 

Pokud se skutečně stane, že si za 8, 13 nebo 18 let nebudete moci koupit jiné než elektrické auto, i když o takové nebudete stát, nebude vyhovovat vašim potřebám, nebudete na něj mít nebo ani nebudete spatřovat ekologický smysl v jeho používání, kdo za to bude moci? Politik typu Ursula von der Leyen, jehož jméno pořádně ani neznáte, nikdy jste jej nevolili a možná ani neslyšeli mluvit? Prsty v tom jistě mít bude, bylo by ale naivní se domnívat, že podobní, relativně bezvýznamní lidé skutečně určují to, jak bude náš svět vypadat.

Bez zapojení mnohem mocnějšího průmyslu by to nikdy nešlo a už dříve jsme psali o tom, že jsou to automobilky, kdo je skutečným strůjcem regulací, nikoli politici, aktivisté nebo kdokoli podobný. To není žádná konspirační teorie, ale holý fakt, o kterém svědčí dnes a denně to, co automobilky dělají. Však přijde vám normální, že třeba šéf Stellantisu jeden den bez okolků říká, že elektrická auta jsou v podstatě politicky nařízený nesmysl a druhý den jím řízený koncern končí s prodejem několika aut ve verzích, kterých se u nás loni prodalo 2 667 a nahradí je těmi, kterých se prodalo 6? Nebo že šéf VW nejprve odmítá nařízenou elektromobilitu jako nesmysl a o pár let později je jedním z jejích největších zastánců?

Pokud by někomu tyto konstrukce přišly jako příliš složité, máme tu dnes i o poznání jednodušší důkaz. Ale než se k němu dostaneme, malé vysvětlení toho všeho. Automobilky skutečně svého času nechtěly nabízet věci, které někdo nařídí a zákazník nechce, postupem času ale podlehly svodům takové vidiny. Je to na jednu stranu ošidné, na tu druhou ale velmi komfortní směrem k případné nové konkurenci. Je to to samé jako ony Green Dealy, při jejichž zavádění někdo říká, že pokud se včas naučíme výhodněji vyrábět třeba "zelenou" elektřinu, budeme mít konkurenční výhodu ve srovnání se zbytkem světa.

Ano, tak to může být, pokud se zbytek světa vydá úplně stejnou cestou. Ale co když ne? Co když určitá významná země setrvá u konvenčních zdrojů, které se možná starají o vyšší emise CO2, ale jsou citelně efektivnější? A nějaké CO2 ji budou ukradené? Pak se výhoda změní v nevýhodu, protože evropská ekonomika se svou sázkou na drahou zelenou energii stane naprosto nekonkurenceschopnou v globálním měřítku. Proto se politici snaží o to, aby nikdo nebo alespoň nikdo významný nešel jinou cestou. A úplně to samé je to na poli aut, akorát se o to už nesnaží politici, teď už to dělají samy automobilky.

Důvod je ten samý. Pokud nainvestujete miliardy do elektromobilů, které jsou drahé a nechtěné (a ideálně nechcete investovat do ničeho dalšího), musíte věřit tomu, že někdo jiný nedovolí, aby levnější a chtěnější řešení na trhu zůstala konkurovala vám. Jako účastník trhu to nezařídíte a když se to nestane, prohrajete. Protože krom pár nadšenců si skoro nikdo nekoupí elektrickou Škodu Enyaq za 1,5 milionu, se kterou vůbec neobslouží část svých potřeb a neví, co z její hodnoty zbude za 5 nebo 8 let, když o statisíce levněji může mít Kodiaq TDI, se kterým obslouží vše a ví docela přesně, kolik jej bude stát. A tak začnete volat po tom, aby to někdo zařídil za vás, protože jinak se může stát, že přijde nějaký - řekněme - Číňan, který obdobu vámi vámi už nevyráběného a nenabízeného Kodiaqu nabídne za vás a vypálí vám rybníček i s kachničkami.

V Evropě už takové jednání snadno nevysledujeme, neboť limity CO2 jsou tu dávno stanovené, vedou k vnucování elektrických aut tak či onak. Aby toho nebylo málo, řeší se nyní podoba emisní normy Euro 7, která je může dále protéžovat. A na stole je dokonce zákaz prodeje spalovacích aut a nařízení konkrétní technologie pro rok 2035. A vypadá to, jako že zlí politici to nařídili proti vůli automobilek snažících se zachovat otevřený trh. Omyl, v Austrálii žádné povinné limity nemají a žádná významná politická strana je v tuto chvíli nechce, už více jak 10 let se o nich bezvýsledně diskutuje. A hádejte, kdo po nich teď volá?

Je to Federal Chamber of Automotive Industries alias FCAI, tamní Federální komora automobilového průmyslu, jejímž členem je i česká Škoda. Ta nyní otevřeně chce, aby Austrálie zavedla zákonem stanovené limity emisí CO2 u aut. Je to naprostá zlotřilost, neboť FCAI si je nyní stanovuje sama pro své členy, nemá tedy zdánlivě o co bojovat. Ale je tu výše zmíněné úskalí - pokud se někdo rozhodne nabízet jiné řešení, může jiným automobilkám vypalovat rybník a FCAI je něj se svými dobrovolnými omezeními krátká.

Komora samozřejmě hovoří o tom, že nedostatek direktivy poškozuje zákazníky, ale to je už bohapustá lež. Fakt, že v Austrálii nemají přebytek podobných limitů, naopak dovoluje, že vlastnictví auta je tam dokonce nejlevnější na světě, alespoň mezi vyspělými státy. Tak kde je ten trpící zákazník? Jediný, kdo tím trpí, jsou firmy, které sází či chtějí vsadit na řešení nechtěná lidmi a vynucovaná politiky ve zbytku světa a nechce se jim dělat něco zvláštního jen pro Austrálii. Je to pro ně drahé, přesto nechtějí zemi klokanů ignorovat, protože se tam prodá přes milion aut za rok. Chtějí tyto prodeje a když si je neumí zajistit sami svou konkurenceschopností, volají na rozhodčího, aby nastavil pravidla tak, aby je mohli mít, i když zákazníci jejich auta nechtějí (elektromobily mají dnes v Austrálii podíl na trhu 0,49 procenta).

Není tedy náhodou, že právě v Austrálii se ze západních odbytišť nejvíce daří čínským automobilkám, a i proto není náhodou, že zrovna tam automobilky takto "kejhají". Z obchodního hlediska jim svým způsobem rozumíme, ale považujeme to za krátkozraké. Nepamatujeme z historie případ, kdy by v dlouhodobém horizontu někdo profitoval z toho, že se obrátil proti přáním zákazníků a vsadil na následování přání regulátorů. Poptávka funguje vždy stejně, podobná nařízení snadno jen do příštích voleb...